THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američtí punk hardcoristé XERXES jsou za oceánem stále častěji skloňovaným jménem. Jedná se o bandu odrůstající z teenagerských let, pocházející z Louisville, tedy města, které dalo emařské scéně bandy typu ELLIOTT a na jejich tvorbě je to znát. THE TIDAL SLEEP jsou kapelou, která na letošním Fluff festu udělala silný dojem a již tenkrát jsem si říkal, že pokud někdy bude možnost, rád bych je někdy viděl v klubu. Dva dobré důvody k sobotní návštěvě strahovské Sedmičky tedy mám. Když v osm dorážím do sklepa koleje číslo sedm, vítá mě hrstka přítomných a informace, že kytarista THE TIDAL SLEEP je nemocen, takže bude jejich set kratší a lehce improvizovaný.
Možná i to je důvod, proč celý večer v půl deváté otevírají domácí CITY LIGHTS, kteří se snaží zalepit čas. Jejich rock’n’rollem říznutý hardcore má živě mnoho neduhů typických pro domácí kapely. Například téměř kdykoliv zpěvák Tomáš začne mluvit mezi skladbami, řízne mu do toho kytarista kilo, takže mu není rozumět. Komunikace s publikem tak působí trochu úsměvně. Pódiová prezentace vypadá podivně nedomrle. Basák je téměř nezúčastněný, kytarista se pokouší o běžecké závody na místě, které zřejmě okoukal v klipu nějaké americké metalcorové kapely a z celé skupiny je cítit v mnoha ohledech nejistota. Hudebně se nejvíce jede z jejich aktuálního EP „Battles“, které žánrově míří někam k britským rock’n‘punkerům GALLOWS, od kterých zaznívá i cover, pokud jsem ho dobře identifikoval. Oproti GALLOWS postrádají však Středočeši onen divoký tah na branku, syrovost i nápady, které zaujmou.
Další nastupují THE TIDAL SLEEP. Jejich basák Thomas si před koncertem bere mikrofon a říká, že mají na turné velmi nemocného kytaristu Olivera a tak budou hrát jen pět písniček. Ty mohou zahrát jen díky tomu, že se kytarista XERXES naučil během chvilky pár jejich skladeb. Očekávám tedy další nejisté vystoupení, kdy vyplašený kytarista, na jehož bedrech sedí většina náladových ploch, bude nervózně sledovat basu i bicí a trefovat se do nich. Chyba. To, jakým to THE TIDAL SLEEP rozbalili, jsem opravdu nečekal. Naprosto suverénní bezprostřední uragán, který poháněla devadesátková emo hardcorová škola a současné trendy lehce rozplizlého náladového post hardcoru říznutého shoegazem. Řvoun Armin chvílemi křičí na celou Sedmičku bez mikrofonu a má tak pronikavý hlas, že je slyšet i u zadního stolu s merchem. Jeho feeling při koncertě nemá chybu. Klubové vystoupení je ještě minimálně o příčku výš nad Fluff Festem. Pět náladovek končí a já musím třem klukům z Mannheimu a hlavně pak tomu jednomu z Kentucky vyseknout hlubokou poklonu.
Americká mláďata XERXES jsem moc neznal. I tentokráte dochází k personálnímu propletenci, neboť si XERXES na celý set půjčují basáka Thomase z THE TIDAL SLEEP. V Evropě jsou podle svých vlastních slov poprvé. V upoutávce na koncert jsme si mohli přečíst, že prý jde o hardcore / punk, ale nenechte se zmást. Jejich hudba je nasáklá výbušnou hardcore scénou ne nepodobnou kapelám jako TOUCHÉ AMORÉ, ORCHID nebo dokonce i CONVERGE. Od první skladby do lidí pumpují zběsilou chaoticky působící směs hardcoru, do níž ještě roubují atmosférické pasáže. Sedmičku díky nim zaplavuje živelná agresivní energie, ve které jsou i silné emoce. V mnohém mi připomněli něžnější verzi pittsburghského holobradého hurikánu CODE ORANGE KIDS, jen to zdaleka nebylo tak splašené. Mám neodbytný pocit, že od této generace divokých nevybouřených dětí inspirovaných devadesátými lety můžeme čekat ještě velké věci.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.